Přišel jsem do kavárny a posadil se ke stolku u okna. Stačilo jen mrknout na číšníka a už přede mnou stál šálek horké kávy. Z hrnečku lehce stoupala voňavá pára a ztrácela se jen pár centimetrů nad hladinou. Osladil jsem si, a jak jsem tak míchal lžičkou, napadlo mě, kolik to kafe pro lidi znamená.
"Je vám mizerně? Dejte si kafe, to vám udělá dobře."
"Jo, jo."
Je zvláštní, že to funguje. Říká se: "To si vypiješ!" A ono jo. Vypiju. A vy taky. Do poslední kapičky a s mlíkem.
Kafe nejspíš obsahuje nějaký zvláštní látky. Obsahuje to, co jsme neřekli a měli říct a co jsme naopak řekli a říct neměli. To, co jsme neměli udělat a udělali, a i to, co jsme neudělali a udělat měli. Proto je od přírody hořký.
"Jo, jo."
Je zvláštní, že to funguje. Říká se: "To si vypiješ!" A ono jo. Vypiju. A vy taky. Do poslední kapičky a s mlíkem.
Kafe nejspíš obsahuje nějaký zvláštní látky. Obsahuje to, co jsme neřekli a měli říct a co jsme naopak řekli a říct neměli. To, co jsme neměli udělat a udělali, a i to, co jsme neudělali a udělat měli. Proto je od přírody hořký.
A když ho pijeme, připadá nám, že obsahuje slova a činy těch druhých. Co neřekli a neudělali. A když si to vypijeme, je to skoro jako by to řekli a udělali.
Dokončil jsem svoji kávovou úvahu, zvedl hlavu od šálku a rozhlédl se po kavárně. Sedělo tam hodně lidí. Každý sám u stolečku pro dva. Míchali kafe a koukali ven, jako by něco, nebo někoho, vyhlíželi. Přišlo mi zvláštní, že se nikdo nedívá po ostatních lidech, ale všichni ven, nebo do hrnku, nebo prostě do nikam.
Vždycky jsem se díval po ostatních lidech. Prohlížel jsem si, jak sedí, jak přemýšlejí, jak cinkají lžičkou o hrneček. Přišlo mi to prostě zajímavé. Bavilo mě o nich přemýšlet. Díval jsem se na ně a říkal si, na co asi myslí. Tentokrát mě to nebavilo. Vlastně mě ten pohled vyděsil. Zadíval jsem se proto také raději do prázdna a počkal na příchod svého druhého já.
Nečekal jsem dlouho. "Dobrý den, kolego," vytrhl mě můj druhý já z pohledu do nikam. "Eh, dobrý, dobrý," zamručel jsem mu v odpověď, "a vezměte místo."
Sedl si, chvilku se na mě díval a já se díval na něj. Pozorovali jsme se navzájem a přemýšleli, co ten druhý právě prožívá. Vypadal nějak zničeně.
"Je vám mizerně," zeptal jsem se, přestože to bylo jasné. "Dejte si kafe, to vám udělá dobře."
"Jo, jo," pokýval smířeně hlavou.
A takhle to chodí, když sedím v kavárně se svým druhým já. A pak už jen dlouze přemýšlím o tom, že mé druhé já, nejsem já sám, ale někdo jiný. Jenže ta osoba tu teď zrovna není. Sedí sama u jiného stolku, v jiné kavárně a dělá to samé, co já dělám tady. Ostatně, je mé druhé já, že.
Dokončil jsem svoji kávovou úvahu, zvedl hlavu od šálku a rozhlédl se po kavárně. Sedělo tam hodně lidí. Každý sám u stolečku pro dva. Míchali kafe a koukali ven, jako by něco, nebo někoho, vyhlíželi. Přišlo mi zvláštní, že se nikdo nedívá po ostatních lidech, ale všichni ven, nebo do hrnku, nebo prostě do nikam.
Vždycky jsem se díval po ostatních lidech. Prohlížel jsem si, jak sedí, jak přemýšlejí, jak cinkají lžičkou o hrneček. Přišlo mi to prostě zajímavé. Bavilo mě o nich přemýšlet. Díval jsem se na ně a říkal si, na co asi myslí. Tentokrát mě to nebavilo. Vlastně mě ten pohled vyděsil. Zadíval jsem se proto také raději do prázdna a počkal na příchod svého druhého já.
Nečekal jsem dlouho. "Dobrý den, kolego," vytrhl mě můj druhý já z pohledu do nikam. "Eh, dobrý, dobrý," zamručel jsem mu v odpověď, "a vezměte místo."
Sedl si, chvilku se na mě díval a já se díval na něj. Pozorovali jsme se navzájem a přemýšleli, co ten druhý právě prožívá. Vypadal nějak zničeně.
"Je vám mizerně," zeptal jsem se, přestože to bylo jasné. "Dejte si kafe, to vám udělá dobře."
"Jo, jo," pokýval smířeně hlavou.
A takhle to chodí, když sedím v kavárně se svým druhým já. A pak už jen dlouze přemýšlím o tom, že mé druhé já, nejsem já sám, ale někdo jiný. Jenže ta osoba tu teď zrovna není. Sedí sama u jiného stolku, v jiné kavárně a dělá to samé, co já dělám tady. Ostatně, je mé druhé já, že.
Osel | 23. srpna 2007 v 22:49 |
hele to je dobrý, neřekla bych žes to psal ty :)